Od puberty jsem věděla, že pro mě asi bude těžší otěhotnět. Lékařka, ke které jsem přišla v 15 letech s tím, že ještě nemám menstruaci, mi dokonce řekla, že děti nebudu mít nikdy. Dodnes si pamatuju, jak mě odtamtud má rozzuřená maminka odvedla s tím, že tohle přece normální doktor holce s neukončeným vývinem nemůže říct.
Vyšetření v nemocnici
Poté jsem podstoupila vyšetření ve Fakultní nemocnici v Brně a dozvěděla jsem se, že mám syndrom polycystických ovárií, kterému se říká také androgenní syndrom. Ženy, které jsou na tom jako já, mají více testosteronu. Některé jsou díky tomu hodně štíhlé, já jsem bohužel naopak spíš baculka, hlavně přes břicho. Za kosmetiku proti akné jsem zaplatila víc než za boty. A neptejte se mě, kde všude se musím holit… Ale to jsou malé věci ve srovnání s tím, že se mi kvůli tomu nedařilo otěhotnět.
S manželem jsme se brali brzy a na miminku jsme pracovali od mých 22 let, protože jsem věděla, že to pravděpodobně budu mít horší. Bez léků jsem vůbec nemenstruovala. Ženy s androgenním syndromem mají větší vaječníky, ve kterých dozrává více vajíček, ale často u nich nedochází k ovulaci. A to byl přesně můj případ. Takže ač jsme se milovali pravidelně, mé tělo neprodukovalo zralá vajíčka, a tak ani nebylo co oplodnit…
Žádanka do Sanatoria Helios
Můj gynekolog mi doporučil drilling vaječníků – to je laparoskopická operace, při které se odstraní část vaječníků, aby začaly fungovat normálně. Napsal mi žádanku na konzultaci s panem primářem Texlem, protože v Sanatoriu Helios mají operační sál a pan primář je prý na laparoskopické zákroky šikovný.
Přiznám se, že se mi na operaci nechtělo, ale neviděla jsem jiné řešení. Jaké bylo naše překvapení, když jsme s manželem za panem primářem přišli a on nám místo toho nabídl IVF. Říkal, že stimulace vaječníků a odběr vajíček je pro tělo méně náročný zákrok než velká operace s nejistým výsledkem. Vzali jsme si čas na rozmyšlenou a nakonec se rozhodli pro IVF – vaječníky si můžu nechat zmenšit vždycky. A navíc se syndromem polycystických vaječníků prý bývá vajíček hodně, a tak bychom mohli mít z jednoho IVF nakonec i více dětí.
Stimulace… Jaká želva?!
Ukázalo se, že jsme se rozhodli dobře. Moje vaječníky na stimulační hormony okamžitě zareagovaly, i když jsem si píchala jen 75 jednotek Menopuru. Teda… injekce mi píchal manžel, nějak jsem se k tomu nemohla sama odhodlat. Z internetových diskusí jsem věděla, že ženy se syndromem polycystických ovarií na stimulaci reagují velmi prudce, ale přesto mě zarazilo, když pan doktor při ultrazvukové kontrole diktoval sestře, že mi má do karty napsat „želva“. „Želva?“, ptala jsem se. „Ano, želva. Vaše vaječníky na ultrazvuku připomínají želví krunýř, máte spousty folikulů.“, usmál se pan primář.
Během stimulace jsem se nakazila střevní chřipkou a myslela jsem, že to nezvládnu dotáhnout do konce a bála jsem se, že o všechna vajíčka přijdu. Naštěstí měla moje nemoc rychlý průběh a na odběr vajíček jsem už byla zase fit. Hned po zákroku jsem dostala speciální injekci a ještě několik dní jsem musela na injekce docházet. Bylo to kvůli prevenci rozvinutí hyperstimulačního syndromu, který hrozí tehdy, pokud se folikulů vyvine hodně. Mají to tak skoro všechny ženy s polycystickými ovárii. Díky injekcím jsem ale měla jen několik dní pocit nafouknutého břicha a ani jsem nemusela přestat chodit do práce.
Odběr vajíček a co bylo dál
Když mi řekli, kolik se podařilo odebrat vajíček, byla jsem v šoku. 42! Sice jsem věděla, že tam mám dvě želvy :), ale takovou úrodu jsme opravdu nečekali. Vzhledem k tomu, že jsem stimulovala opravdu minimální dávkou hormonů a taky proto, že na mě po celou dobu stimulace pečlivě dohlíželi, jsme s manželem věřili, že jsou vajíčka kvalitní a nechali jsme je všechny oplodnit metodou ICSI. Pak jsme si 6 dní volali vždycky co 2 dny do embryologické laboratoře, abychom se dozvěděli, jak se našim „prckům“ daří. Na konci prodloužené kultivace jsme měli 8 krásných blastocyst!
Transfer
Na transfer jsem si musela počkat do dalšího cyklu, pan doktor chtěl mít jistotu, že si tělo po té stimulaci alespoň trochu odpočine. Nechtělo se mi čekat, ale na druhou stranu, když už to stálo tolik nervů (a peněz), nechtěli jsme s embryjky zbytečně plýtvat.
V cyklu, kdy byla stimulace, jsem i dostala menstruaci, snad po půl roce. 14. den od začátku měsíčků jsem šla na kontrolní ultrazvuk před transferem a byl tam dokonce dominantní folikul. Dostala jsem injekci a léky na zavádění. Transfer byl po 5 dnech, které se hrozně vlekly. Nemohla jsem se dočkat, až budu mít tu naši tečku u sebe.
Konec dobrý, všechno dobré
No a jak to dopadlo? Dneska mi ta „tečka“ podřimuje na klíně, když píšu tyto řádky a váží už skoro 6 kilo. Je to krásný zdravý chlapeček. 🙂 Díky bohu to vyšlo hned napoprvé. Pravděpodobně proto, že jsme s manželem oba hodně mladí. Až přestanu kojit, budeme chtít další miminko. Jen mě trochu děsí, že jich máme v Heliosu ještě 7… 🙂