Tento text pro nás napsal partner naší pacientky, s jehož laskavým svolením vám jej předkládáme. Snad nic nepokazíme, když vám hned na začátku prozradíme, že příběh dopadl dobře – na svět přišla krásná zdravá holčička, která svým rodičům dělá velkou radost.
Pokusím se zde popsat, jak vidí a hlavně prožívá umělé oplodnění /IVF/ partner a muž, který po dítěti touží.
Možná na něco zapomenu, nebo vynechám, ale je to můj pohled na celé IVF. Naprosto souhlasím s názorem, že kdo tímto neprošel a podařilo se mu zplodit dítě přirozenou cestou, nemůže prostě pochopit, co prožívají ti, kteří musí podstoupit oplodnění uměle. To neuvěřitelné trápení a strach, kterým oba prochází… Je to šílené.
Pokuste si to představit: víte, že partnerka nemůže mít dítě přirozenou cestou a vy nemáte zrovna nejlepší spermiogram, takže v součtu je jasné, že normální cestou to opravdu nepůjde. Měl jsem jen kusé informace o tom, co nás asi čeká.
Věděl jsem, že partnerka nejspíš bude procházet nějakou hormonální léčbou. Až dozrají vajíčka, tak jí je odeberou a spojí je s mými vybranými spermiemi, vloží zpět do partnerky a za devět měsíců budeme chovat zhmotnění naší lásky. Ještě jednu informaci jsem měl, a to tu, že tři pokusy platí pojišťovna a nás to nebude stát v podstatě nic – jen případné drobné doplatky za nějaké vitamíny. To byl ale omyl, stálo nás to o trochu víc než jen to. V podstatě celý tento odstaveček je jen mýtus, ale abych to vzal popořadě.
Když jsme se s partnerkou rozhodli navštívit poprvé CAR, předem jsem si zjistil, ke komu vlastně jdeme. A hele, říkal jsem si, to je dobré, jdeme k tomu nejlepšímu, přímo k primáři. To už na mě udělalo velmi dobrý dojem. Vzal nás přesně na čas, což je ostatně doteď, vždy když jsme objednaní na nějaký čas, tak nikdy nečekáme. První dojem ze setkání byl famózní, prostě jsem věřil, že nám tady pomůžou a že nic jiného než miminko nás nečeká. Velmi profesionální a hlavně osobní přístup, no paráda, byl jsem nadšen.
Musím podotknout, že mám sice úžasnou partnerku, ale bohužel vnímá čas trochu odlišně od ostatních. Jeden den je pro ni asi jako týden a měsíc je pro ni asi tak rok. Všechno se moc táhne, všechno moc dlouho trvá atd. Jenom vysvětlit jí to, že to netrvá tak dlouho, že to je normální, byl a dodnes je takřka nadlidský výkon a ještě k tomu je to typický beran, takže „ten měsíc není měsíc, ale opravdu rok a hotovo, tak to prostě je.
Než jsme začali píchat injekce, vzali nám krev a musel jsem donést vzorek spermií. Zjistilo se, že na tom nejsem zas až tak špatně a není důvod, aby se to nepodařilo. Odběr krve byl pro mě trochu problém. Když vidím injekční stříkačku, jak s ní jdou proti mé ruce, jdou na mě mrákoty a v tomto jsem zase divný já, protože podle mého mi vždy museli brát alespoň tak 50 litrů krve, brrrr.
Začali jsme píchat injekce, nebo lépe řečeno, začal jsem je píchat já. Když jsem vždy volal partnerce, že už jedu domů z práce a jestli se na mě těší, tak řekla, že NE, že ji zase budu píchat injekce, na ty si do konce stimulace nezvykla. A abych z toho nevyšel jen tak, začal jsem i já jíst vitamíny.
Teď nastal stres při každé kontrole – kolik folikulů tam je a jestli vůbec nějaké atd.… No to byly nervy, to si málo kdo umí představit. Věděli jsme, že úspěšnost je na konci v průměru asi 30 % kvalitních embryí ze všech vajíček, a tak jsme si spočítali, že když bude 9 folikulů, do prodloužené kultivace, tedy do pěti dnů od oplodnění, zbydou tři. V tu chvíli jsem vůbec netušil, že může také nastat to, že folikul nebude mít vajíčko a nebude k ničemu.
V den odběru vajíček přítelkyni (teď už manželku) odvedli na pokoj a mně dali lahvičku a zavedli mě do odběrové místnosti. Byla tam televize, mohl jsem si pustit nějaký porno film. Zadařilo se, a tak jsem své odevzdal a čekal na přítelkyni.
Poté jsme si každý druhý den volali, jak to vypadá, jak se vše vyvíjí. Pokaždé jsem musel přítelkyni uklidňovat, že to bude super a že výsledek je perfektní. Ona v tom naopak hledala zase něco špatného a co by se katastrofálního mohlo stát. Postupně jsme se ale uklidňovali tím, že máme fakt super výsledky. No abych to nějak nenatahoval, celková úspěšnost byla nakonec 70 %, což bylo famózní
Nastal 5. den kultivace a šlo se na transfer. Za chvíli přišel přímo primář a řekl mně, že jsme měli vše ukázkové a že drží palce. Mě to vcelku uklidnilo, no ale nervy to byly. A když teď tady napíši, že to byly nervy pro mě jako pro chlapa, který se na vše snaží dívat pozitivně, tak je to jen slabý odvar toho, co jsem prožíval. Ty stavy se těžko dají popsat.
Těhotenský test nám doporučili udělat asi za 10 dní od transferu. Už tehdy jsem věděl, že toto přítelkyně nevydrží a bude testovat dříve. Vím, že testovala asi o pět dní dříve… No a samozřejmě nic, a tak se z toho trochu sesypala. Snažil jsem se jí uklidnit, že to je ještě brzo atd. „No, ale některé holky už ho měly pozitivní“, tak říkám, ale některé ne, tak prosím vydrž. Skoro jsem před ní klečel na kolenou, aby byla hlavně v klidu. Vím, že to bylo pro ni neuvěřitelně těžké, proto jsem se ji za každých okolností snažil uklidnit. I když jsem věděl, že dělá něco, co by neměla, tak jsem celou dobu stál, stojím a stát budu při ní. Nejhorší bylo to brzké testování a poté celé dny, kdy seděla u internetu a zjišťovala co a jak.… Oba víme, že to není až tak dobré, že je to dvousečné, ale přesto jí to nedalo. A chápu to – opravdu jsme žili jen tím, takže kdo to nezažil, nikdy nepochopí. Za další asi dva dny mi oznámila, že je těhotná, že má pozitivní test. Ten pocit se nedá popsat, najednou mě zalilo horko a držel jsem ji v náruči – no prostě famózní pocit.
Samozřejmě nastalo další období nervů, zda bude bít srdíčko, jestli dítě poroste a podobně. Je to celé šíleně složité. Když jsem vždy říkal, že to bude těžké celé až do porodu, tak mně řekla, že ne, že nejhorší je čekání, jestli se to chytlo, potom když se to chytlo, tak bylo nejhorší čekání, jestli to povyrostlo, potom jestli je tam srdíčko, no zjednodušeně: nehorší je čekání do dalšího vyšetření.
Píši to celé trochu odlehčeně, abyste se tady pánové, ale i vy maminky mohli trochu pousmát, ale nervy to byly a jsou nepředstavitelné.
Věřím, že na Vánoce už budeme tři a budou to nádherné Vánoce.
V době, kdy to píši, nás čeká ještě dlouhá cesta. Ještě dlouhých, ale věřím, že šťastných asi 6,5 měsíců. Pro moji manželku to bude asi tak 5 roků.
Závěrem si dovolím znovu podotknout, že kdo toto nezažil, nebo kdo počal dítě naprosto přirozeně a vše se zadařilo, tak nikdy nepochopí. Doufám, že zvládnu být mamince mého budoucího dítěte oporou ve všech směrech. A ty nervíčky, které nás ten náš mimísek stojí, si jednou odpracuje umýváním nádobí. :-)))))
Všem vám moc držím palce a přeji hodně pevné nervy s úspěšným koncem.