Bylo mi 22 let, když jsem se vdávala a brzy po svatbě jsme s manželem začali toužit po miminku. Já sama byla ze tří holek. Máma s tátou byli skvělí, samozřejmě občas byl i křik, když jsme se dostaly do puberty. Mívali jsme spoustu návštěv – známí, rodina sestřenice, bratranci… Nikdy jsem neuvažovala jinak, než že se vdám a budu mít velkou a spokojenou rodinu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou budeme s manželem označeni jako neplodný pár a čím si budeme muset projít.
Po čtyřech letech jsem vysadila antikoncepci a začali jsme to zkoušet. Pamatuji si jen, jak jsem byla zklamaná, když jsem napoprvé neotěhotněla. Dnes už vím, jak strašně naivní jsem tehdy byla. Byli jsme ale oba mladí, věděla jsem, že je někdy po antikoncepci potřeba určitá doba na vyrovnání hormonů a že se to nemusí povést napoprvé a jeden rok je snažení je docela normální doba. S těmito úvahami jsem vydržela ještě asi tři čtvrtě roku. Když se blížilo první výročí naší svatby, začala jsem být hodně nervózní. Obrečela jsem každou menstruaci a měla strach, co bude dál. Ke klidu mi nepřidávalo ani mé okolí. Na otázku kdy bude miminko, jsem odpovídala snad stokrát. Svěřila jsem se gynekoložce. Dostala jsem pár rad: máme si zajet k moři, nahřát si bříška, udělat si pěkné víkendy, po milování nemám vstát, ale zůstat ležet. Někdy prý i taková věc může být příčinou, že se nedaří. Paní doktorka byla příjemná, nicméně pomoci jsem se nedočkala.
Začala jsem si měřit bazální teplotu, plánovat naše milování na tzv. plodné dny a vše podřizovat naší snaze. V té době jsem se bála podívat na kočárek s miminkem nebo nastávající maminku s bříškem. Nejhorší bylo, že mě to hrozně ubíjelo psychicky, což se také začalo odrážet ve vztahu s manželem. Když se na sebe dívám s odstupem doby, moc děkuji a vážím si svého manžela, který mě chápal a snažil se mě uklidnit.
Sbírala jsem informace a zjistila, že mě moje gynekoložka pořádně odbyla. Obrátila jsem se sama na centrum neplodnosti a objednali jsme se na první návštěvu.
Ujal se nás pan primář Texl. Vylíčili jsme mu náš problém, byl skvělý a my jsme z této návštěvy odcházeli spokojeni a plni naděje. Vzali mi krev, byla jsem překvapená, že z jedné zkumavky krve se dá zjistit tolik věcí – hormony, imunologie, genetika. Manželův spermiogram i další testy na spermiích dopadly dobře. Mně byla zjištěna vysoká hladina prolaktinu a tak mně pan primář hned nasadil léky s tím, že se hormonální profil srovná, a když se to nepovede, tak pak budeme řešit co dál. Byla jsem na kontrole před ovulací, byl pěkně vidět folikul a pan doktor mi i řekl, kdy je ideální doba se v tomto cyklu snažit. Bohužel spontánně se nám otěhotnět nepodařilo.
Teoreticky jsme na tom byli s manželem dobře a zřejmě taky proto nám pan primář nabídl tu nejjednodušší variantu – inseminaci. V uplynulých měsících jsme stihli absolvovat inseminace dvě. I když byly oba pokusy správně načasované, prostě nám to nevyšlo. Pan primář nám vysvětlil, že inseminace je metoda s ne příliš vysokou úspěšností, ale vzhledem k výsledkům vyšetření a našemu věku máme před velkým IVF zkusit ještě jeden pokus a pak zvážíme další postup.
Náš třetí pokus skončil happyendem. Otěhotněla jsem a jsem teď ve 21. týdnu těhotenství! Malá je hodně aktivní a dělá nám všem radost.
Myslím, že málokterý obvodní gynekolog Vám dokáže pomoci a většinou nemá ani takové možnosti a vybavení. I když má lékař pro vás pochopení, je nejlepší obrátit se na odborníky v centru, kde hned začnou zjišťovat příčiny.
Chtěli bychom tímto poděkovat všem v Heliosu a vzkázat všem, co se neúspěšně snaží o miminko, že to, že se obrátíte na odborníky, nemusí nutně znamenat, že budete podstupovat ty nejsložitější metody umělého oplodnění. Je ale dobré zavčas vědět, že problém není tak závažný, jak na první pohled vypadá. Nebo, naopak závažný je a je třeba ho začít řešit co nejdříve.
Přejeme všem hodně štěstí