Když mě oslovili ze Sanatoria Helios, zda bych jako jejich bývalá pacientka nechtěla napsat můj příběh cesty za vytouženým miminkem, říkala jsem si, že asi ne. Ani jsem nevěděla, jak začít. Ale pak jsem si vzpomněla, že bych sama tehdy uvítala příběh někoho, kdo vším prošel a od té chvíle už jsem nepřestala přemýšlet nad tím, jak to vlastně všechno bylo a jak bych to napsala…
Nejdřív se otěhotnět snažila kamarádka
Začalo to na podzim roku 2012. Kamarádka se tehdy snažila už dlouho o miminko a u mě jako u bezdětné a prozatím netoužící po miminku hledala oporu. Byla jsem takovou její vrbou. Tehdy jsem si ještě pořádně nepřipouštěla, že bych něčím takovým mohla procházet taky. Postupem času však ve mně tak trochu začal hlodat červíček pochybností jako „co když jednou budu tohle taky řešit“…
Bylo mi 24 let, měla jsem sedm let přítele, zařízené bydlení, měla jsem práci, brala antikoncepci a za půl roku mě čekaly státnice. Někdo by řekl, že to je ideální doba na to otěhotnět, ale já chtěla ještě počkat. Přála jsem si svatbu a něco si po škole ještě užít. Dneska už vím, že to byla hloupost, protože ta „správná“ chvíle na to si pořídit miminko, se nedá určit.
Vysadila jsem antikoncepci
I přesto jsem antikoncepci vysadila, s tím, že si budeme s přítelem dávat pozor jinak (ne vždy nám to vyšlo 🙂 a že si aspoň moje tělo odpočine od sedmiletého braní antikoncepce.
Menstruace po vysazení antikoncepce chodila každý měsíc přesně. Byla jsem spokojená, že moje tělo funguje a připadalo mi, že se teprve teď pořádně seznamuji se svým tělem. Bohužel to takhle trvalo asi jen tři měsíce a pak se menstruace začala zpožďovat. Přisuzovala jsem to nervům ze státnic a nějak tomu nepřikládala důležitost. Vlastně by mi už tenkrát ani nevadilo být těhotná. Jednou se však menstruace opozdila už asi o 20 dní, tak jsem si zašla za svým lékařem, abych zjistila, co a jak a tak trochu jsem doufala, že už třeba těhotná budu. Nebyla jsem…
Pak jsme začali plánovat svatbu a já si myslela, že když nad tím nebudeme tak přemýšlet, jak radili ostatní, že to tak nějak půjde samo a že už se budu vdávat s bříškem.
Problémy s cyklem
Zpoždění se opakovala a prodlužovala a mému gynekologovi se ta nepravidelnost moc nelíbila. Následovalo půlroční období dělání desítek těhotenských testů a vyvolávaní menstruace injekcemi a pokaždé přišlo zklamání, že to zase nevyšlo. Nepravidelnou menstruaci jsem měla vždycky, i před tím než jsem začala brát antikoncepci. A tak jsme se dohodli, že mi předepíše léky na zpravidelnění cyklu a podporu ovulace a začali jsme sledovat, zda vůbec ovuluji. Každý měsíc jsem trpělivě 12. den cyklu docházela na ultrazvuk a kontrolovalo se, zda se nějaká vajíčka tvoří. Tvořila se, těhotenství ale stále nepřicházelo.
Na vlastní pěst jsem manžela objednala na spermiogram
Když uběhl téměř rok a půl naší snahy o miminko, tak jsme se s lékařem domluvili na laparoskopickém zákroku, aby zjistili, jestli mám průchodné vejcovody, nebo jestli není jiný problém. A tehdy nastal zlom. Nechtěla jsem do sebe nechat „řezat“, aniž bych věděla jak je na tom manžel. Tak jsem ho bez jeho svolení objednala na spermiogram do Heliosu. Paní byla moc příjemná a objednala manžela za pár dní. Mě čekal ten složitější úkol, nějak citlivě mu to oznámit a doufat, že bude souhlasit. Řekla jsem mu tehdy, že pokud tam nechce, tak tam chodit nemusí, ale že mi na tom záleží. A k mému milému překvapení to vzal statečně a šel.
Výsledky bohužel dopadly špatně. Pravděpodobnost spontánního těhotenství byla minimální.
Šla jsem tedy na laparoskopii a ke všemu mi zjistili neprůchodnost jednoho vejcovodu… V tu chvíli jsem měla pocit, že se všechno hroutí jak domeček z karet. Do toho jsem trpěla neustálé otázky z okolí, jestli už nejsem náhodou těhotná, když už máme po svatbě a ať na to tolik neupínáme, že je to hlavně o hlavě… Bylo to opravdu těžké období…
První konzultace v Heliosu
Objednali jsme se do Heliosu na informační schůzku, abychom zjistili, jaké jsou možnosti. Všechno najednou nabralo rychlý spád. Mě vyšetřili, sepsali anamnézu, oběma nám nabrali několik zkumavek krve kvůli vyloučení jiných problémů a manželovi doporučili užívání vitamínů a kontrolní spermiogram za tři měsíce. Podle výsledku jsme se měli domluvit na dalším postupu a případném zvážení IVF.
Manžel byl z toho všeho špatný. Z Brna jsme odjížděli plní rozporuplných pocitů a otázek, které nás napadaly až cestou domů. Doma jsme sedli k internetu a na webových stránkách Sanatoria si všechno nastudovali, promluvili jsme si o tom a řekli jsme si, že to musíme brát tak jak to je a že v dnešní době se opravdu není za co stydět, že nejsme jediní. Jsem ráda, že jsme to takhle udělali, protože to byl asi ten nejlepší způsob, jak se s tím psychicky vyrovnat.
Na otázky typu proč ještě nejsme těhotní, jsme odpovídali pravdu. A to že pravděpodobně půjdeme na IVF. I ostatním konečně došlo, že takové otázky opravdu nejsou vhodné v žádnou chvíli.
Rozhodli jsme se pro IVF
Pro výsledky kontrolního spermiogramu jsme si jeli v září 2014. Přijal nás MUDr. Jan Šula a velice citlivě a s lidským přístupem nám oznámil, že spermiogram dopadl bohužel ještě hůř než ten první a že se IVF nevyhneme. Shodou okolností jsem zrovna byla 2. den cyklu, a tak nám pan doktor navrhl, že bychom mohli začít rovnou se stimulací. Souhlasila jsem. Byla jsem ráda, že po dvou letech už se k miminku blížíme čím dál víc.
Ani jsem se nenadála a z kliniky jsem odjížděla s plnou taškou hormonálních injekcí a stříkaček a s poučením od koordinátorky, jak postupovat. Ještě teď si živě vzpomínám, jak se mi třásly ruce, když jsem si měla píchnout první injekci do břicha. Nakonec jsem to zvládla a s každým dalším dnem to bylo lepší. Jehlička je tak malinká, že zajede do břicha jak nic a ani o tom nevíte.
Stimulace, odběr vajíček, kultivace embryí
Měli jsme před sebou 14 dní stimulace a dojíždění na kontrolní ultrazvuky a odběry krve, zda probíhá vše, jak má a zda folikuly rostou. Stimulaci jsem zvládala celkem dobře a 19. 9. 2014 mne čekal odběr vajíček. Zákrok proběhl hladce, rychle a bolest po narkóze bych přirovnala k bolestivé menstruaci. Po zákroku mi IVF koordinátorka oznámila, že odebrali 9 vajíček. Ta zralá oplodnili manželovými spermiemi a teď už jen budeme čekat, jak se budou vyvíjet… Z toho počtu jsem byla trochu na rozpacích, protože jsem se dočetla, že standardně se ujme asi třetina odebraných vajíček a 9 mi přišlo málo. Do Sanatoria jsem pak volala první, třetí a pátý den po odběru a bylo mi řečeno, že se krásně vyvíjí čtyři malí bojovníčci a že se můžu přijet domluvit na embryotransfer.
Embryotransfer
Ani nedokážu popsat ten pocit, když jsem s nadějí přijížděla do Brna a doufala, že už třeba budu odjíždět těhotná. Po příjezdu se mě ujal přímo pan primář MUDr. Texl, velice milý a ochotný pan doktor, udělal ultrazvuk, ale moje děložní sliznice byla přiliš vysoká a hrozilo, že se embryjko neuhnízdí. Domluvili jsme se tedy, že embryotranfer raději o měsíc odložíme, aby byla větší pravděpodobnost úspěchu. Takže se naši čtyři bojovníčcci zamražovali.
Následovalo čekání na menstruaci. Naštěstí tentokrát neměla žádné zpoždění, tak jsem opět 12. den cyklu mohla jet do Brna na kontrolu, aby se podívali, zda je sliznice správně nachystaná. Byla a pan doktor mi oznámil, že za týden můžu přijet na kryoembryostransfer našeho pětidenního embrya.
Pro naše miminko jsme si jeli 19. 10. 2014 v 10:00. Transfer probíhal jako běžné vyšetření, pan doktor pod ultrazvukovou kontrolu zavedl embryjko do dělohy. Všechno bylo hezky vidět na monitoru. Pak jsem si akorát 15min poležela a přiznám se, že při pohledu na monitor mi štěstím slza ukápla a tak nějak jsem byla přesvědčená, že to vyšlo. Pak mě embryoložka poučila, že se můžu chovat úplně normálně jako do teď a mohla jsem s manželem domů. Myslela jsem si, že to „nejhorší“ je už za námi, ale těch 10 dní do odběru krve bylo nekonečných.
Otěhotněla jsem!
Na odběr krve jsem si zašla ráno 10. den po transferu ke svému gynekologovi. Odpoledne mi zavolal výsledek s nádhernou hodnotou 474mIU/ml hCG v krvi. Pořád jsem nemohla uvěřit, že opravdu čekáme své vytoužené miminko.
14. den po transferu jsem začala krvácet. Byl to nejhorší okamžik, který bych nejradši vymazala ze své paměti. Oplakala jsem to a objednala jsem se na kontrolu ke svému lékaři. Ta nervozita při čekání na to, co uvidí na ultrazvuku, se nedá popsat. Ale byl tam, bojovníček. Držel se zuby nehty a nechtěl se mamky pustit. Byla jsem šťastná jako nikdy a bylo mi vysvětleno, že na začátku těhotenství se tohle stává celkem často. Za týden jsem měla jet na kontrolu do Sanatoria, jestli se objeví už i srdíčko a dočkali jsme se. 🙂 14. 11. 2014 jsem byla oficiálně „uznána“ za těhotnou a miminku krásně bilo srdíčko.
Už jsme tři 🙂
Začala nová etapa našeho života, ten strach o to malé vás už nikdy neopustí. S napětím jsem očekávala každou kontrolu, abych věděla, že se miminku dobře daří. Těhotenství probíhalo bezproblémově a náš Petřík se narodil přesně v termínu 8. 7. 2015, dva dny po prvních kontrakcích. Porod byl spontánní, dlouhý a bolestivý, ale teď vím, že to bylo to nejhezčí, co jsem zatím mohla zažít a doufám, že zažiji ještě někdy znovu.
Byl to běh na dlouhou trať s několika překážkami, ale kdyby se mě někdo zeptal, jestli do toho půjdu znovu, tak půjdu, protože na konci tohoto „běhu“ vás čeká neskutečná odměna. A tou je to, že vám ten uzlíček štěstí, který po tom všem utrpení držíte v náručí, jednou řekne MÁMO.
Kdo to nezažil, nepochopí
Na začátku tohoto psaní jsem si myslela, že napíšu nějaký univerzální návod pro budoucí „snažilky“, ale to nejde. Každý si to musí prožít sám a chovat se podle toho, jak to cítí. Někomu pomůže o tom mluvit, někomu pročítat rady a tipy na internetu, někdo o tom mluvit nechce vůbec. Kdo to nezažije, nepochopí…
Snaha o miminko je velkou zkouškou pro oba partnery, rodinu a přátele. Zažijete chvíle štěstí, radosti, vzteku i beznaděje, ale věřte, že opravdu stojí za to vydržet a věřit lékařům, že ví, co dělají a že bude dobře.
Chtěla bych poděkovat svému manželovi, rodině i přátelům, že stáli celou dobu při mně a dodávali mi sílu a naději to nevzdávat. Velké díky patří celému týmu Sanatoria Helios a mému ošetřujícímu lékaři i porodníkovi. Jejich citlivý a lidský přístup, ochota, trpělivost a dodávání pocitu, že jste jedinečná a ne jen jedna z mnoha, dává sílu bojovat…
Děkuji.
B.V.