Vyberte stránku

Naše snažení o děťátko začalo před třemi lety. Bylo mi tehdy 35 let, partnerovi 39. Odjakživa jsem velký životní optimista, mám ráda své povolání a měla jsem vždy spoustu koníčků. Ani mi proto nepřišlo, že první rok našeho snažení uběhl jako voda a dítě nikde. Nepovažovala jsem to za žádný problém, nikam jsme nepospíchali. Raději jsem ale zašla k lékaři a podle běžného gynekologického vyšetření jsem byla v pořádku. Pak ale přišlo léto, jeli jsme na dovolenou, měli moře úkolů a povinností v práci a čas dál běžel jak voda.

První těhotenství

Zpozdila se mi menstruace a já začala testovat. A byla jsem opravdu těhotná. Bohužel osud nám nepřál a v osmém týdnu jsem potratila. Byla jsem z toho strašně smutná a ptala se PROČ? Pan doktor mi vysvětlil, že je to bohužel normální. Říkal, že se neví, proč se to děje, ale že ten vývoj je tak složitý, že to prostě někdy nevyjde.

S přítelem jsme se navzájem utvrzovali v tom, že když se nám podařilo otěhotnět jednou, půjde to i podruhé. Prostě to nevzdáme a budeme bojovat dál a já se začala strašně těšit, myslím, že u mě začaly tikat biologické hodiny a najednou jsem věděla, že se opravdu chci stát mámou. Nedařilo se nám a já se začala skutečně trápit.

Vyšetření

Po několika měsících následovala další návštěva u lékaře a vyšetření – ultrazvuk, odběry krve, laparoskopie… Nikde se nenašel žádný problém a bylo mi doporučeno měření bazální teploty, užívání Clostilbegytu a Utrogestanu. Tak uběhlo dalšího půl roku…

Návštěva Heliosu

Pak se ve mně projevila bojovnost a začala jsem náš problém opravdu řešit. Navštívili jsme s přítelem IVF centrum Sanatorium Helios. Pan doktor Texl i koordinátorky, s kterými jsme mluvili, na nás působili velmi příjemným dojmem a měli jsme pocit, že pro nás udělají maximum. A taky jsme měli poprvé pocit, že se náš problém začal řešit komplexně. Poprvé se totiž někdo začal zajímat i o přítele. Vyšetřili nám, co se dalo, od genetiky přes imunologii a hormonální profil, po vyloučení infekcí, které by mohly ovlivnit těhotenství, u přítele pak prováděli několik vyšetření testů na spermiích.

Spermie můžou být geneticky vadné?

Na mojí straně žádný problém nenašli, ale příteli bylo zjištěno, že má málo spermií a ty mají navíc poškozenou DNA. Pan doktor nám vysvětlil, že šance na přirozené otěhotnění je malá, přestože se to jednou podařilo. Potrat prý zřejmě způsobila špatná DNA spermií, což se odrazilo v chybně vytvořeném embryu.  Neváhali jsme a rozhodli se pro léčbu. Dohodli jsme se, že to spojíme také s genetickým vyšetřením embryí, abychom měli větší jistotu, že nás nepotká další zklamání.

Viděli jsme statistiky a hrozně se báli, abychom nebyli jedni z mála, kterým umělé oplodnění neumí pomoci.
Na hormony jsem reagovala dobře. Injekce jsem si píchala do špíčku na bříšku. Po odběru jsem měla 15 vajíček, z toho bylo 12 zralých a ty se oplodnily metodou PICSI. Ke genetickému vyšetření nám zbyla 3 embryjka. Měli jsme strach, aby zbylo vůbec nějaké k použití, ale chtěli jsme všechno, co nám bylo doporučeno.

Výsledky vyšetření embryí

Za dva týdny nám volala výsledky vyšetření embryjek genetička paní doktorka Leznarová a vysvětlila nám, že jen jedno z nich je geneticky v pořádku, další dvě museli kvůli genetickým chybám vyloučit. Teď teprve začal pořádný stres – jedno embryjko – buď, anebo. Statistiky jsme měli nastudované a věděli jsme, že máme šanci asi 75 %, že se to podaří, což je docela dost. Ale na druhou stranu – měli jsme jen jedno embryjko a i když jsme mu strašně moc věřili, měli jsme zároveň hrozný strach, že se mu u mě nebude líbit.

Transfer

Po kontrole jsem začala brát léky a pak nastal den D. Řekli nám, že máme přijet v 10 hodin na transfer. Byla jsem tak vystresovaná, že jsem celou noc nespala a od rána nemohla vůbec jíst. Pořád jsem měla v hlavě jen to, co můžu udělat pro to, aby to vyšlo. Od rána jsem vypila snad 3 litry vody, abych měla na transfer plný močový měchýř. Embryoložka nám ukázala rozmražené embryjko na dvou obrázcích – jeden z doby hned jak ho rozmrazili a pak těsně před tím, než jsme přišli. I když jsme tomu vůbec nerozuměli, viděli jsme rozdíl v tom, jak embryjko za tu krátkou chvilku narostlo.

Celý transfer pak proběhl hrozně rychle, takže jsem se ani nestihla bát. Přišel pan primář, udělal mi ultrazvuk, pak už jsem jen viděla našeho drobečka na monitoru,  jak ho nabírají… A pak bylo najednou po všem. Dostala jsem další fotečku našeho bílého flíčku v mojí děloze. Pak už mě tam nechali ležet samotnou jen s příjemnou hudbou. Přiznám se, že v tu chvíli to ze mě všechno spadlo a začaly mi téct slzy. Byla jsem strašně dojatá z toho, jak byli všichni milí, z těch fotek, hudby a všeho kolem a najednou jsem zase měla v sobě tu bojovnost a víru, že se to podaří, vždyť 75% šance je přece strašně vysoká!

Testování

Byla jsem ráda, že jsem mohla chodit do práce, doma bych se asi zbláznila a práce pro mě byla rozptýlením od stresu. Kromě občasného píchání v bříšku mně nic nebylo. S testováním jsem samozřejmě nevydržela tak, jak bylo doporučeno a začala jsem to zkoušet už od 6. dne, test byl negativní. Znova jsem brečela – jednou při negativním testu a podruhé za pár dní, když se objevily dvě čárky. To už bylo ale štěstím.

Chci poděkovat všem v Heliosu za milá slůvka podpory a všem maminkám moc a moc držím pěsti, aby to vyšlo!!!